Let proběhl bez větších problémů. Měli jsme sice trochu zpoždění, ale i Šerementěvu v Moskvě jsme to přežili a zdárně doletěli do Země vycházejícího slunce. Na letišti na nás už čekal Jarda, hned jsme si vyřídili JR Pass (o tom až později) a vydali se na dvouhodinovou jízdu (cca 77 km) na českou ambasádu. Byli jsme hodně zvědaví, jak to bude vypadat, protože většina lidí (včetně mužovy sousedky Japonky) nám říkala, že se nám v Japonsku rozhodně líbit nebude.

No, částečně měli pravdu. Japonsko opravdu po architektonické stránce moc hezká země není. Uzounké betonové domy, každý jiný, naprostá nesourodost a veškeré plochy zastavěné, což jim zase na druhou stranu nemůžeme zazlívat, protože prostor tu mají přece jen omezený. Vícepatrové dálnice, mýtné brány a spousta obřích firem a továren - to bylo to jediné, co jsme za cestu do centra Tokia spatřili. Japonsko je totálně rozdílné od toho, jak se prezentuje v ČR.

Odpoledne jsme se zašli podívat na Rainbow bridge, projít se k moři, podívat na Sochu svobody a nakoupit něco dobrého k večeři. Není problém tu sehnat téměř cokoliv evropského (a že takový výběr samozřejmě u nás není asi nemusím dodávat), ovšem za výrazně vyšší ceny. Japonci podporují domácí trh, ale i přesto jsou tu věci z Evropy nesmírně populární, především pak co se týče restaurací, frčí tu zejména italská kuchyně.

Pravděpodobně nejzajímavější den z našeho pobytu v Tokiu byla hned neděle, den po příletu. V devět ráno na nás čekal můj japonský kamarád z Plurku Shoichi se svou přítelkyní Emi přímo před ambasádou. Měla jsem docela strach, jak si budeme rozumět (japonská znalost angličtiny je dost žalostná, v podstatě nikde se tak nedomluvíte). Padli jsme si do noty, rozuměli si (neměli ten zvláštní asijský přízvuk ani moc), dali dárečky a vydali se na Shinjuku.

Shinjuku, kde je nejrušnější železniční stanice na světě, patří do jedné z částí Tokia, kde se nachází především spousty kanceláří, obchodních domů a různých administrativních center. Protože obchody se tu otevírají o něco později, než v ČR, udělali jsme si takovou malou procházku, povídali si o rozdílech kultur, jak to chodí v Japonsku a jak zase u nás.

A teď do víru obchodů! Lidí všude spousta, ovšem zdaleka zase ne tak, že by vás někdo nedejbože umačkal, nebo že byste nemohli v klidu procházet, o tom se u nás vypráví dosti s nadsázkou, zrovna tak, jako se nám nikdy během pobytu nestalo, že by nás někdo tlačil do metra. A to jsme se špičce nevyhýbali. Upřímně, třeba v Paříži jsem zažila tlačenici daleko daleko větší. Obchodní centra na Shinjuku jsou propojena spletitými podzemními chodbami, díky nimž máte možnost se dostat do asi čtyř nebo pěti obchodních center. Jelikož Emi byla původem z Tokia, věděla, kam přesně jít (to se ale nedalo říct o nás, když jsem se ten samý obchod pokoušela bez nich znovu najít. Podařilo se mi až na třetí pokus). Prošli jsme si patro s luxusně vypadajícím jídlem a přešli k botám, kde jsem trpěla, protože ač mám nohu velikosti 38, u nich je to většinou to největší číslo, tudíž velmi špatně k sehnání. Takže tady nic, zato jsem si ale pochovala krásné kousky od Jimmy Choo, Louboutina <3 a poprvé v životě vzala do ruky kabelky Chanel nebo Prada. Mimochodem, luxusní kabelky tu má každá druhá Japonka. Frčí hlavně Louis Vuitton, Coach nebo Gucci. Je to dané tím, že průměrný japonský plat je někde u 70 000 korun měsíčně (to se pak ty kabelky nakupují jedna radost), ale zároveň je tu obrovské množství second handů se značkovým zbožím. Za pár stovek se dá sehnat obnošené oblečení výše zmíněných značek (na takový obchod jsem tedy nenarazila a jsem na jednu stranu ráda :D), za pár tisíc pak kabelky, šperky, hodinky…vše 100% originál, často ve velmi dobré kvalitě.

Aby se nám nenudili ani chlapci, rozhodli jsme se zajít na oběd do Takana. Původně jsme chtěli na bufet, který je potřeba rezervovat dopředu. Ten bohužel nebyl volný. Tady proběhlo naše setkání s další typickou japonskou vlastností - trpělivostí a ochotou čekat. Na bufet pro ty, kteří si ho nerezervovali se zde vytvořila fronta, ale ne tak obyčejná. U té fronty stála cedule, kde bylo napsáno, že čekací doba je 3 (!!!) hodiny. Ovšem to Japonce nerozhodí a klidně si stoupnou a trpělivě s úsměvem vyčkávají. Mají můj obdiv.

Další zastávka, o které jste předpokládám všichni již někdy slyšeli, bylo proslulé Harajuku. Ulička s levnými obchody přeplněná lidmi, milion jeden styl oblékání. Často výstřední, ještě častěji a la lolitka. Zmalované Japonky s nalepenými řasami vypadají…strašně! Jako voskové figuríny s perfektním, avšak ZNAČNĚ přehnaným makeupem, vlasy, na které podle mě museli spotřebovat celé balení laku a tužidla a pak ty nehty… Umělé tu evidentně frčí, ale ne jen obyčejně nalakované. Mají na sobě několik barev, vzorečků, třpytek, viděla jsem i různé 3D kytičky a podobné hrůzy. Přehnaná snaha být perfektní, řeknete si. Když se pak na vás některá z těch slečen usměje, většinou vám ztuhne úsměv. Japonky (tedy většina z nich, výjimky se najdou) mají otřesné zuby. Křivé, žluté, jeden přes druhý, hrůza. Ale abych nepsala jen negativně. Samozřejmě jsme potkávali i hezké, decentně upravené Japonky ve stylovém oblečení (inspirovaném západem) a občas i v kimonu, ale Harajuku bylo prostě typické pro takovéhle…kreaturky. Obchodní centrum, které jsme navštívili zde, se od toho na Shinjuku hodně lišilo. Byli tu klasické obchody, jako znáte u nás, ale u každého vchod stáli přibližně tři Japonci/Japonky zaměstnanci a z plných plic křičeli věci typu: “Máme slevy, máme slevy!! 70%!!”, “Pojďte k nám! Levné zboží, skvělé ceny!!!”. A v uličce dlouhé třeba 30 metrů bylo takových obchodů po každé straně co já vím 4,5… Totálně mi to zlikvidovalo jakoukoliv chuť nakupovat a radši jsem honem pádila ven, abych neohluchla. A tlačenice tu byla taky o dost větší. Honem do čajovny.

Poslední zastávka, která nás s našimi kamarády čekala, bylo Elektrické město, Akihabara. Zde tráví čas množství mládeže. Najdete tu několikapatrové herny, kde je nespočet možností, jak se zabavit. Bojové hry, 3D letecké simulátory, elektronický tenis, fotbal, výherní automaty, simulátory jízdy na všem možném… Nebo takové, jak to nazvat, makeover (?) studia, kde se vyfotíte, přidá vám to různé pozadí, zvýrazní oči tak, že v nich máte jiskru a pak si na fotky sami dokreslíte, co chcete. Výsledek vypadá třeba takhle:

Mimo herní centra se zde nachází třeba devítipatrový obchodní dům Sofmap, který se soustředí jen na elektroniku. A v iPodech na vyzkoušení mají nahraného Janáčka. ;) Na ulici pak potkáte na každém rohu Japonky převlečené za french maid, které zvou především muže, do tzv. Maid Café Chtěla jsem muže s jednou vyfotit, ale slečna nechtěla, bohužel. U jiné jsem to nezkoušela.

Na závěr jsme si zašli na sushi. Pokud se někdy podíváte do Japonska, nikdy nikdy nechoďte tam, kde je název “SUSHI” napsán v latince a už vůbec ne tam, kde je někdo ze západu. Bývá to dražší a upřímně říkám, že i v Praze se dá jíst lepší sushi než tam. Shoichi nás ovšem vzal do restaurace maličké, levné a moc dobré. Lepší sushi jsem nikdy v životě neměla. Můžete si brát klasicky z jezdícího pásu, kde máte různé barvy talířků podle ceny, nebo stačí říct kuchaři a on vám udělá cokoliv, na co máte chuť. Samozřejmostí je také zelený čaj zdarma. Každý strávník má svůj hrníček a maličkou dózu se zeleným čajem v prášku. Toho stačí opravdu maličko, necelý gram, který dolijete horkou vodou z vašeho vlastního kohoutku, který také máte přímo na místě, kde sedíte. A pro zajímavost, jedno salmon nigiri vyšlo zhruba na 15 korun. A pozor, Japonci rozhodně nejedí málo. Pro mě s mužem byl rekord 6 talířků, u Japonce bývá normální spotřeba přibližně na 10-12 talířcích, často ještě plus polévka.